Přejít k obsahu
Labugen

Jednorožec na dvoře vesnického kováře

Majestátní jednorožec zavítal na tradiční kovářský dvůr vybavený těžkou železnou kovadlinou a historickým kovářským nářadím.

Jednorožec stojící na kamenné dlažbě před vesnickou kovárnou vedle kovadliny na špalku.
Jednorožec na dvoře vesnického kováře
Tisknout Stáhnout PNG

Formát A4 (na výšku), černé kontury na bílém pozadí · pro domácí i školní použití

Reklama

Všechny omalovánky: Omalovánky jednorožci

Více z této kategorie

Podobné omalovánky: Omalovánky jednorožci

Další krok

Co dalšího vytisknout? Zdarma a bez účtu

Jednorožec na starobylém kovářském dvoře

Pohádkový jednorožec stojí před otevřenou vesnickou kovárnou u tradičního železářského vybavení. Na dvoře nechybí poctivá kovadlina ani ruční nářadí, se kterým se dříve kulo žhavé železo. Kovářské dílny a dvory tvořily v dřívějších evropských vesnicích samotné srdce řemesel – zruční kováři zde nad žhavým uhlím vyráběli podkovy, nářadí i kování na vozy.

Tradiční kovářství a ruční kování nástrojů

Vesničtí kováři rozpalovali surové železo ve výhních na dřevěné či černé uhlí, dokud nezměklo tak, aby se dalo tvarovat. Kovadlina z masivního kovu či oceli poskytovala pevnou podložku pro údery kladivem a vykovávání přesných nástrojů. Kovářské řemeslo vyžadovalo hluboké znalosti o zahřívání kovů, jejich slitinách i velkou zručnost při výrobě odolného zemědělského náčiní.

Barvy kovářského nářadí a koní

  • Hříva jednorožce: zářivě bílá nebo třpytivě zlatá
  • Roh jednorožce: leskle stříbrný nebo mosazný
  • Těžká železná kovadlina: tmavě břidlicově šedá nebo patinovaná černá
  • Kovářské nástroje: tmavě ocelové s hnědými dřevěnými rukojeťmi
  • Povrch kovářského dvora: zemité tóny hnědé hlíny, štěrku a dlažby
Otázky a odpovědi

Otázky a odpovědi

K čemu sloužila kovadlina na kovářském dvoře?
Kovadlina byla mohutný a pevný kovový blok, na kterém kovář údery těžkých kladiv a sekáčů tvaroval rozpálené železo do požadovaných tvarů.
Proč kováři často pracovali na otevřeném prostranství nebo na dvoře?
Při kování vznikal velký žár, dým a odletovaly jiskry. Práce na větraném dvoře nebo v otevřené dílně bránila hromadění kouře a snižovala nebezpečí požáru u okolních dřevěných stavení.
Jak kováři kov zahřívali, aby byl dostatečně měkký na kování?
Surové železo vkládali přímo do lůžka z hořícího uhlí a pomocí ručních dmychadel vháněli do ohně vzduch, čímž dosahovali teplot přesahujících tisíc stupňů Celsia.
Reklama